Úskalí komunikace s teenagerem

S mateřstvím a s rodičovstvím nejsou samozřejmě spjaté jen radosti, ale také starosti. A to nejen případné starosti o zdraví a celkově příznivé prospívání dítěte, ale také starosti související s postojem k výchově. Ta někdy může být provázena pochybnostmi o výchovných postupech, které jsme v případě konkrétního dítěte upřednostnili.

Dospívání

Snad vůbec největší a častou výchovnou bezradnost zažívají rodiče teenagerů. Pocity selhání, viny, zklamání. O tom se mluví a píše poměrně málo. A přece mnozí z nás vědí naprosto přesně, o čem je řeč.

Jako kdybychom se styděli za to, kam až jsme to v komunikaci s potomkem „dotáhli“. A přece to všechno je jev přirozený, samozřejmý, a stává se v životě jen málokdy, že rodičům není „dopřáno“ pocítit všemožná úskalí spojená s dospíváním. Mnohdy bývá proměna dítěte prudká a nečekaná. Doslova jako kdyby někdo dítě, ještě včera vstřícné a komunikativní, vyměnil.

Dospívání, chcete-li puberta, je nesporně období bouřlivých změn. Nejen těch tělesných, ale také změn v názorech, vztazích, citech. Teenager se začíná pomalu ale jistě vzdalovat světu dětí, ale zatím si ještě úplně nedokáže poradit se světem dospělých. Prožívá zákonitě vnitřní zmatek, intuitivně vnímá, že se potřebuje vymezit vůči světu, ve kterém žije, a především pak vůči svému bezprostřednímu okolí. A rodiče bývají nejčastěji onou pověstnou třecí plochou, která slouží jako pomyslný trenažér. Rodiče totiž obvykle bývají jistota, ke které se lze vracet. A to odkudkoliv a vždycky, v případě jakýchkoliv karambolů, jaké si dokážeme v souvislosti s pubertou představit.

Ke komunikaci manuál nestačí

Dnešek je obdobím manuálů. Na cokoliv a na všechno. Proto rodiče předpokládají, že se jim dostane i manuálu na to, jak nejlépe přistupovat ke komunikaci s jejich teenagerem. Jak cíleně jednat, aby teenager komunikovat chtěl, potřeboval – a taky dokázal. To je ovšem výchovný oříšek, který se pokoušejí rozlousknout mnozí odborníci. S větším nebo menším úspěchem se jim to daří, ovšem zdaleka ne vždy a zdaleka ne na 100% bývají konkrétní doporučení aplikovatelná na všechny teenagery bez rozdílu. V praxi to pak obvykle znamená, že hozeni do vody jsme nuceni začít plavat. A přestože to je pohyb ve vodách mnohokrát i detailně teoreticky prozkoumaných, až reálná situace poukáže k volbě adekvátního plaveckého stylu. Ten se paradoxně ovšem poměrně často může vzdalovat tomu, který za tímto účelem doporučoval zpracovaný manuál.

Na co tedy určitě nezapomenout ve snaze dobře a co nejlépe komunikovat s teenagerem?

Především na to, že naše dítě s největší pravděpodobností nese alespoň stopy našich vlastních povahových rysů. Ty, postaveny v komunikaci proti sobě, mohou často vyvolávat střet. Stává se, že otisk nás samých v dítěti nám nečekaně nastaví neúprosné zrcadlo. S cílem, abychom se rozpomněli a dokázali pochopit nezbytnost třeba i nepříjemné generační názorové konfrontace. Ta je obvykle nutná k tomu, aby dítě mohlo dospět. Samozřejmou povinností, snahou i starostí nás dospělých by tedy mělo být, umožnit teenagerovi vstup do světa dospělých tak, aby tento zásadní životní krok v nikom nezanechal pocit křivdy. Ani v teenagerovi samotném, ani v těch, kteří ho mají rádi.

Úskalí dospívání v dnešním světě

Teenageři v současnosti zažívají zejména výrazný emoční tlak, se kterým se každý vyrovnává po svém. Na jedné straně touží a bytostně potřebují zařadit se mezi vrstevníky, a také mezi nimi důstojně obstát, na straně druhé ovšem zdaleka ne všichni se vnitřně ztotožňují se současným životním trendem, s teenagery a čerstvě dospělými obvykle spojovaným. Dnešní kult okázalé, navenek s oblibou prezentované citové otrlosti, drsnosti, s tím související kriminalita, dostupnost alkoholu, drog, peněz, promiskuita… To vše teenagery formovalo a formuje. Musí zaujmout zásadní postoj. Takový, aby v tom svém příštím, už dospělém, životě obstáli, aby mohli být šťastní.

Používejme cit

Přínos citlivé cílené komunikace s teenagerem je zcela zásadní a nezastupitelný. Proto je nezbytné komunikaci dětem průběžně nabízet, už od raného věku, jako samozřejmost. Nabízet, ovšem nikdy nevnucovat. Mohla by totiž následovat a dlouhodobě přetrvávat nežádoucí odmítavá reakce teenagera. Dospívající by měl pociťovat jistotu, podloženou právě předchozí dlouhodobou zkušeností, že o komunikaci může požádat – vždycky a kdykoliv. Že mu dospělí věnují svůj čas ve chvíli, kdy to potřebuje, a to i bez ohledu na jejich čas vlastní. Že to, co svěří rodičům nebo i jinému dospělému, bude ze strany dospělých chápáno jako vážný důvod k hledání přijatelného řešení. Nikoliv jako předmět kritiky, nepochopení nebo zpochybnění či dokonce zlehčení nebo zesměšnění. Teenager si musí být jist zájmem a pochopením rodičů i ostatních dospělých. Jejich ochotou být mu průběžně nápomocni při řešení situací, s nimiž si sám poradit nedokáže.

Věk teenagerů je životním obdobím, kdy je dospívající zmítán vnitřní bouří hormonů. Tou je ovládán a je nucen, pokud možno, úspěšně jí čelit. Z toho pramení častá a prudká proměnlivost nálad, snadná vznětlivost, přecitlivělost i někdy neadekvátní reakce na situace, do nichž se dostává.

Rodičovská autorita

Zachovat klid a rozvahu, kdy pochybujeme o své rodičovské autoritě a chování teenagera je pro nás jen těžko přijatelné, bývá někdy výkon nadlidský. A přece je dobré alespoň se o něj pokusit. Nepodaří se to jistě vždy, také rodiče, dospělí, mají svá omezení, hranice svých možností, trpělivosti, schopnosti přesvědčit dospívající dítě k přehodnocení názoru nebo řešení konkrétní situace. Teenageři se obvykle vymezují proti autoritám. Neochota přijmout odlišný názor, doporučení nebo příkaz bývá v souvislosti teenagery zmiňovaná poměrně často. Nedoporučují se tedy pokusy o přílišnou autoritativnost. Zásadou přístupu ke komunikaci by měla být schopnost respektovat dospívajícího jako osobnost a totéž očekávat i od něj směrem k ostatním.

Čas k probuzení

Období dospívání často výrazně zamíchá dříve rozdanými kartami a je potřeba času k jejich opětovnému srovnání. To se obvykle také dříve nebo později stane. Ovšem mezičas může být i oboustranně nesnadno přijatelný. Někdy nám puberta našich dětí může připadat jako nekonečný zlý sen. To ovšem v sobě skrývá jednoznačně i naději. Ze zlého snu se zatím vždycky každý probudil. A s odezněním puberty je to v životě úplně stejné.