Samomluva: Důležitá součást vývoje dítěte

Samomluva, nejen ta dětská, je téměř samozřejmou součástí našeho života, naší komunikace s okolím. Někdy si takzvaně sami pro sebe povídáme patrně všichni. Ujasňujeme si tím cosi. Samomluva nám nejednou pomáhá zorientovat se v daném problému, správně ho vyhodnotit. Také rozlišovat a oddělovat jednotlivosti a podružnosti, třídit informace o světe a vztazích, které prožíváme.

Samomluva je přirozený jev

Ať už věříme či nevěříme ve věci nadpozemské, mystické, racionálně nevysvětlitelné, a že je potřeba jistě s odlišnostmi ve vnímání našeho současného okolního světa počítat, dětská samomluva je naprosto přirozený jev. Dítě si vytváří svůj intimní prostor k životu, jakousi paralelu toho, co reálně žije. Svůj svět, který mu vyhovuje. A do tohoto dětského světa patří i vjemy, které se rodí v dětských představách, v dětské fantazii. A právě fantazii, její rozvíjení, je zdravé a správné podporovat, nikoliv se jí obávat. Nejen dítě, pomocí svých představ a vysněných řešení konkrétních situací, hledá východisko, ideální přístup ke svému okolí, ke světu. K situacím, do kterých se přirozeně dostává a jichž je součástí.

V tomto smyslu je dětská samomluva běžným projevem, ze kterého maminky rozhodně nemusejí mít strach. Myšlena je samozřejmě samomluva ve smyslu přirozené reakce, která pramení z vnitřní potřeby dítěte cosi, co ho zajímá, čím bylo zaujato v dané chvíli, řešit, nějak se k tomu postavit, reagovat. A to se tedy následně pak také děje formou dětského monologu nebo také dialogu, ke kterým nás naše dítě vůbec nepotřebuje.

Zmíněný dětský svět představuje útočiště, bezpečí, prostor k beztrestné realizaci snů. Třeba i takových, které mají úplně reálný základ. Jen v tom momentálním dětském, reálném, světě se prostě v té, pro dítě ideální, podobě nevyskytují. Z nějakého důvodu jejich reálná podoba chybí. Někdy proto, že prostředí, kde dítě vyrůstá, je poznameno zásahy nás dospělých. Nás, co vytváříme konkrétní reálný prostor pro život dítěte. A pokud se dítěti něčeho v tomto světě nedostává, ale samozřejmě že nejen proto, vytváří si logicky svět svůj. Asi jen stěží hledat dítě, které tento svůj svět nemá. Vždycky totiž potřebuje, alespoň někdy a nějak, žít vysněné.

Dítě se učí komunikovat

Dítě tímto způsobem dělá často samo sobě společníka, vede monolog, učí se přemýšlet, komunikovat, rozšiřuje si tak i slovní zásobu. Přemýšlí nahlas, formuluje si své myšlenky, postřehy, ptá se, odpovídá si, popisuje, co právě dělá i co se dělat chystá, zdůvodňuje své činosti, raduje se z nich, ubezpečuje se, že postupuje správně, chválí se. A nebo se naopak rozčiluje, zlobí, rozlítostní. Těchto emocionálních poloh je mnoho a všechny sehrávají důležitou roli při formování dětské psychiky. Je to zdravé a patří to k vývoji. Ostatně, často v nás, v různé podobě i míře, přetrává i v dospělosti. Byť třeba jen v podobě tiché vnitřní samomluvy. Podobně si klademe otázky, podobně se pokoušíme v duchu formulovat svá příští sdělení nebo hodnocení.

Imaginární postava

Dítě si navíc běžně ve své představě, z vnitřní potřeby, často stvoří a vyvolá obraz nereálné postavy, se kterou vede dialog. Psychologie ji nazývá postavou imaginární a nahlíží ji jako přínosný prvek, který dítěti slouží univerzálním způsobem při rozvíjení jeho schopnosti komunikovat.

(V této souvislosti je nezbytné pro úplnost zmínit skutečnost, že postoj odborníků a části laické veřejnosti k této takzvané imaginární postavě, a to z primárního hlediska její přítomnosti a původu, je různý. A to ať už se jedná o pediatry, psychology nebo psychiatry jako celek nebo jednotlivce. To je ovšem předmětem zcela jiného zkoumání. Na základním postoji a kladném hodnocení významu dětské samomluvy jako přínosného fenoménu pro zdravý vývoj psychiky to ovšem nic nemění.)

Imaginární postava, ve výše uvedených souvislostech, naslouchá dětským otázkám a následně na ně také odpovídá, spolu s dítětem hledá řešení, přijímá kritiku i výtky, s dítětem se raduje a třeba i pláče. Pro dítě to je nesporně dobře zvolená a využívaná škola života ve smyslu zdokonalování schopnosti komunikovat. Průběžně si tak osvojuje dovednost co nejpřesněji pojmenovat a vymezit konkrétní danou problematiku. Učí se přemýšlet. O situacích, o vztazích, o věcech. Dítě samozřejmě postupem času něco jiného, a jinak, řeší ve třech a cosi jiného třeba v pěti, šesti letech.

Nebraňme se rozhodně tomu, jsme-li přizváni, hrát tuhle hru spolu s dítětem. Přijměme její pravidla, berme ji vážně. Tak, jak nám ji naše dítě předkládá.

Podobně jako imaginární postava slouží dítěti k dialogu také třeba nějaká oblíbená, například plyšová hračka. Ať už tak nebo tak, slouží tento projev k žádoucímu rozvíjení dětské psychiky. Nehledejme tedy v dětské samomluvě nic patologického, naopak, sami se můžeme průběžně přesvědčovat o tom, že dítěti obvykle svědčí. (Případy, kdy se nejedná o zdravé projevy psychiky, pediatr rozpozná a následně řeší spolu s dětským psychologem nebo psychiatrem.)

Vnímejme správně, co nám dítě sděluje

Naslouchejme dětem trpělivě a empaticky, ať už s námi vedou dialog, anebo jsme svědky jejich samomluvy. Pokud jim budeme, v obou případech, naslouchat pozorně, můžeme se ledacos přínosného dozvědět. O nich – a také o sobě.