První odloučení od dítěte

Je všeobecně dostatečně známou skutečností, že citové pouto mezi matkou a batoletem se obvykle v průběhu společně prožívaného času upevňuje, prohlubuje a sílí.

První odloučení matky a dítěte pak může být především pro dítě výraznou psychickou zátěží, pokud dítěti k optimálnímu způsobu odloučení od matky nevytvoříme maximálně pro ně přijatelné podmínky.

Na batole rozhodně nespěchat

Doporučuje se, aby dítě dostalo dostatečný prostor přivyknout dosud nepoznané situaci, a pokud to jen trochu lze, „dávkovat“ mu odloučení zpočátku skutečně jen po troškách. Záleží při tom, pochopitelně, na věku dítěte, jak a za jakých podmínek tento proces postupného navykání na odloučení bude probíhat. Je potřeba mít při tom na paměti, že přítomnost matky je pro dítě od jeho narození obvykle průběžně a stále trvající samozřejmostí.

Kdy se dítě cítí v bezpečí?

V této situaci je nezbytné uvědomit si, pochopit a přijmout následující fakt. Malé dítě se cítí v bezpečí za předpokladu, jsou-li k naplnění pocitu bezpečí vytvořeny tři základní podmínky. Konkrétně – zcela bezpečně se dítě cítí, pokud se nachází mezi lidmi, které důvěrně zná, tito známí lidé jsou spolu s dítětem v jemu známém prostředí nebo ve známém prostředí se neděje nic nepředvídatelného, nic, co batole nezná nebo co v dítěti vyvolává úzkost či strach.

Uvedené poznatky vedou k jednoznačnému, praxí prověřenému, doporučení, které spočívá v akceptování přirozených potřeb dítěte.

V praxi to pak znamená využít, v případě nutnosti odloučení dítěte od matky, k přechodné péči zejména o mladší batolete výhradně batoleti známou osobu, k níž má vytvořenou citovou vazbu. Tato dítěti známá osoba pak po dobu své péče o ně zůstává spolu s batoletem nejlépe v jeho domácím prostředí.

V neznámém prostředí a bez přítomnosti matky se batole bude i se známou osobou cítit méně či více ohroženo, a strach v něm bezpochyby vyvolá prostředí, které nezná, a kde o ně bude pečovat osoba jemu neznámá.

Adaptabilita na neznámé prostředí a lidi

Adaptabilita dítěte na nové, pro ně neznámé prostředí, a na nové, neznámé, lidi souvisí, mimo jiné, s mentální zralostí dítěte. Tato adaptabilita se projevuje u dětí velmi individuálně.

Různou míru adaptability na zatím neznámé prostředí a lidi, která souvisí i s povahou dítěte, lze pozorovat u dětí při prvních kontaktech s předškolními zařízeními.

Pro některé děti vstup mezi vrstevníky, bez přítomnosti matky, nepředstavuje výraznější problém a tyto děti se poměrně snadno adaptují na novou situaci. Část dětí se ovšem s odloučením od matky vyrovnává jen obtížně a poměrně dlouho.

Doporučuje se proto alespoň několik prvních dnů, lépe týdnů, aby matka zůstávala v předškolním zařízení spolu s dítětem, a postupně, zvolna, prodlužovala čas, po který bude dítě v dětském kolektivu bez její přítomnosti, případně bez přítomnosti někoho z jiných blízkých.

Fyzický kontakt jako jistota

Uvádí se, že k pocitu bezpečí v neznámém prostředí, za situace, která je pro dítě nová a neznámá, lze dítě nejsnáze dovést těsným fyzickým kontaktem. Tak, že pevně stiskneme dítěti ruku a nabídneme mu tak svoji roli průvodce do neznáma.

V psychologii je tento osvědčený přístup k dítěti, postup pro navození pocitu bezpečí dítěte, popisován jako přirozené a osvědčené dodávání potřebné jistoty dítěti prostřednictvím těch, které zná (to znamená matky nebo někoho z dalších blízkých, k němuž má citovou vazbu) a kteří navodí známou, bytostně bezpečnou, situaci (drží dítě za ruku nebo v objetí).

Je prokázáno, že tělesný kontakt, tato fyzicky pociťovaná opora, je tím nejúčinnějším prostředkem k překonání paniky, strachu z neznámých situací i z cizích lidí.

Přirozený strach z odloučení

Uvádí se, že úzkost, strach z odloučení od blízkých lidí, se objevuje v různé míře už u dětí před jejich prvními narozeninami.

Některé děti tento strach překonají v průběhu krátkého času, jiné k tomu potřebují dva nebo tři roky a některým tento strach zůstává ještě v době školní docházky. A někdy dokonce i v dospělosti, kdy se projevuje nepříjemnými pocity například při kontaktu na úřadech či v případě nutnosti vystoupit na veřejnosti.

Dítě i matka potřebují čas…

Nepříjemné pocity z odloučení nepociťuje, samozřejmě, jen dítě, ale obvykle úzkost v různé intenzitě prožívá alespoň zpočátku také matka.

Podobně jako její dítě i matka potřebuje čas, aby si na odloučení od dítěte zvykla. Aby ho přijala a chápala jako přirozenou životní etapu, do které její dosavadní soužití s dítětem muselo nutně dospět. Je to přirozený, první z mnoha následujících kroků, kterým dítě započalo svoji ještě dlouhou cestu k soběstačnosti, k schopnosti postarat se o sebe – a v daleké budoucnosti zase pak o ty, které jednou ono samo přivede na svět.