Období vzdoru

Čas rychle ubíhá a z kojence se stane batole. Oslaví své první narozeniny, už si postupně osvojilo mnoho dětských dovedností, všestranně se vyvíjí. A bude to trvat minimálně další rok a půl, než se dítě začne svému věku přiměřeně orientovat v dosud jím neprobádaných oblastech světa, do kterého se narodilo.

Každé dítě je samozřejmě disponováno k jinému tempu svého individuálního vývoje, a to jak fyzického, tak i duševního. Proto je vždy poněkud zavádějící srovnávat různé individuality. To platí i pro období, kdy se batole začne vůči svému okolí výrazněji vymezovat.

Vzdor jako přirozený projev

Batolecí věk obecně je velmi často chápán jako období dětského vzdoru.

Pro mnohé rodiče tato skutečnost představuje především nepříjemný výchovný problém a jako k takovému se k němu také stavějí.

Dětský vzdor v tomto věkovém období má ale své opodstatnění. Proto je nezbytné správně ho chápat a následně i řešit. S maximálním citem i rozumem. Je to v zájmu dalšího zdravého psychického vývoje, k němuž batole potřebuje vstřícný, empatický i laskavý přístup všech svých blízkých.

Dítě se vyvíjí fyzicky i psychicky

V batolecím období prochází dítě přirozeným psychickým vývojem, který vede k přerodu v samostatnou osobnost. A to obvykle nebývá jednoduché.

Období, kdy dítě přijímalo jako vítanou samozřejmost stálou kontrolu svého počínání, je nenávratně pryč. Dítě začíná podvědomě toužit po alespoň dílčí nezávislosti, začíná se prosazovat v oblasti toho, co ho zajímá a láká, co touží poznat, detailně prozkoumat a následně si i osvojit. Okolní svět mu k tomu ostatně poskytuje bezpočet příležitostí.

Emočně náročné období

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že batolecí období je pro dítě velmi emočně náročné. Uvádí se, že v tomto věkovém období jsou dětské city nejsilnější, ale současně velmi často nové, dosud nepoznané. Dítě nemá zatím dostatek prožitků, a tedy emočních zkušeností, aby dokázalo své city optimálně ovládat. Potrvá ještě dlouhý čas, než se alespoň přiblíží k zvládnutí dovednosti emoční sebekontroly.

Projevy citů dítěte bývají v tomto období vývoje velmi prudké a proměnlivé. Proto se také vžilo nanejvýš výstižné označení „tvrdohlaví dvouletí“.

Značně extrémní citové výkyvy bývají v tomto období více než obvyklé. Úzkost, slzy, absolutní bezradnost na jedné straně, prudké výbuchy zloby, hněvu a nespokojenosti na straně druhé.

Úloha dospělých

Ovšem ani úloha dospělých, rodičů, není v tomto věku jejich dítěte snadná. Je totiž nanejvýš žádoucí dokázat přiměřeně a citlivě reagovat na proměnlivé citové potřeby dítěte. Umět zvolit rozumnou rovnováhu mezi nezbytnou péčí a starostlivostí a konkrétní, dětskému věku a vyspělosti odpovídající, volností, která přirozeně povede k později nezbytné samostatnosti dítěte.

Uvádí se, že vzdor, dětské slzy lítosti a vzteku i výbuchy hněvu pramení právě z toho, jak dítě přijímá a chápe v té které chvíli reakce, kterých se mu dostává z vnějšího světa, z bezprostředního okolí. Dětská touha po nezávislosti totiž na jedné straně vede k potřebě omezit stálou kontrolu rodičů, dospělých, nad vlastním chováním, ovšem dětská potřeba ochrany a závislosti na nich přetrvává. Proto taky může rychle a nečekaně střídat nespokojené dětské odmítání přítomnosti nebo pomoci dospělého srdceryvný, zoufalý pláč, kterým se dítě se samozřejmostí dožaduje bezpečné, chlácholivé a láskyplné náruče.

Schopnost chápat je úměrná věku

Dítě zatím ještě mnohé nechápe, není schopno porozumět vždy souvislostem, ani významu slov, slovním propojením.

Batole je přirozeně ostražité před novými, neznámými, a tedy pro ně podivnými, věcmi, které v něm vzbuzují nedůvěru a někdy zákonitě i strach.

(V této souvislosti nelze opomenout zmínku o nebezpečí vzniku fobie. Ta působí na dítě zcela jinak než normální obava. Pro fobii nebývá rozumové vysvětlení. Pokud se tedy v nějaké formě u dítěte objeví a nedaří se určitou neovladatelnou dětskou úzkost postupně snižovat, je potřeba poradit se vždy raději s pediatrem.)

Potřebná rovnováha rozumu, citu a trpělivosti

Období dětského vzdoru lze šťastně překonat především rozumem, citem a trpělivostí dospělých.

Dítě jen zvolna a postupně v tomto věku objevuje, jak se svět a věci v něm projevují, i to, že ne vždy to odpovídá jeho představě a přáním. Dítě logicky průběžně poznává hranice svých momentálních možností i dovedností.

Úlohou dospělých je podněcovat dítě k plnění takových úkolů, které jsou za určitých podmínek pro dítě splnitelné. V ideálním případě pak počáteční drobné neúspěchy vedou k žádoucí dětské snaze daný úkol splnit. (Příkladem je třeba hra s variabilní stavebnicí, vkládání jejích jednotlivých dílků na správná místa, vytváření různých seskupení a podobně.)

Je velmi žádoucí být dítěti při plnění jeho úkolu nablízku a podporovat jeho snahu uspět třeba i drobnou pomocí. Nedopustit, aby převažovaly při plnění úkolu nezdary a ty pak následně vyvolávaly neúměrnou frustraci dítěte, vedly k vzteku nebo naopak zcela k nezájmu o danou aktivitu.

Jak zabránit projevům dětského vzdoru?

Lze se pokusit, s důvtipem a s využitím svých vlastních zkušeností, předvídat možné mezní situace a pokusit se zamezit vzniku nadměrné frustrace dítěte. Více se pokoušet s dítětem domlouvat, než mu přikazovat.

V případě, že se dítě už dostane do nežádoucího afektu, je nezbytné přizpůsobit se potřebám konkrétního dítěte. A nezapomínat při tom, že se dítě v dané chvíli nedokáže ovládat.

Některé dítě uklidní blízký kontakt, jiné se mu vehementně brání. V takovém případě je důležité odstranit z dosahu dítěte vše, čím by se mohlo zranit. To proto, že vzdorem přemožené dítě může nejen ležet na zemi, kopat nohama a mávat rukama, ale může třeba i divoce běhat po místnosti a tlouci do věcí kolem sebe.

Projevy dětského vzdoru se u jednotlivých dětí liší, ale u jednoho a téhož dítěte bývají zpravidla vždy stejné nebo obdobné.

Není žádoucí ani účinné dítě v afektu napomínat, trestat ho, vyhrožovat mu ani cokoliv vysvětlovat.

Je zcela nezbytné zachovat rozvahu, sebeovládání. Zvýšený hlas nebo jakýkoliv projev nespokojenosti s chováním dítěte může obvykle vést k další vlně dětského vzdoru.

Je potřeba pokusit se o klidný a rozvážný přístup k dítěti, a to i na veřejnosti, kde by jistě rodiče rádi ukončili výstup dítěte co nejdříve. Ústupek dítěti za cenu byť i drobného „úplatku“ se rozhodně ale nevyplácí. Dítě si uvědomí ovlivnitelnost rodičů a může ji následně začít využívat ve svůj prospěch.

Uvádí se, že více než padesát procent dětí ve věku dvou let mívá záchvaty vzteku (vzdoru) minimálně jedenkrát za den. A tříleté děti, u nichž k žádnému afektu nikdy nedošlo, jsou považovány za skutečně světlou výjimku.

V této souvislosti existuje jedna velice pozitivní zpráva pro všechny rodiče:

Dle zjištění odborníků se děti, které dávají svůj vzdor výrazně najevo, kromě výrazného temperamentu vyznačují často také nadprůměrnou inteligencí.

Čas je, i v případě úspěšného překonání období batolecího vzdoru, tím nejschůdnějším řešením, a rozvaha pak tím nejlepším rádcem. Ve chvíli, kdy dítě vývojově dospěje k věku předškolnímu, skončí obvykle i období extrémních emočních výkyvů. Bývá to zcela jistě úleva jak pro dítě, tak i pro jeho rodiče.