Nevidomé maminky

Mateřství obyčejně bývá pro převážnou část žen vytouženým životním obdobím. Těší se z pokroků svého dítěte, považují miminko za nejdokonalejší, nejšikovnější a nejkrásnější ze všech. Vidí ho vyrůstat a sílit, netrpělivě čekají na jeho první úsměv, na první rozběhnutí, anebo třeba na rozzářené oči před stejně zářícím vánočním stromečkem.

Nic z toho nevidomá maminka nevidí a vidět ani nemůže. A přece bezpečně pozná, když se tak stane. Nepotřebuje oči k tomu, aby neomylně vnímala, že je její dítě spokojené, veselé, šťastné.

Přirozená touha po mateřství

Nevidomé ženy touží po mateřství stejně jako ty, kterým je dopřáno vidět. Je to docela pochopitelné a pro nevidomé ženy samotné i naprosto přirozené, samozřejmé. A pochopitelně – také mezi nevidomými ženami je část těch, pro které je pojem mateřství pojmem nezajímavým, vzdáleným. To ovšem obvykle nemá nic společného s jejich zdravotním hendikepem. Opět to je stejné jako v případě žen, které hendikep absence zraku sice nemají, ale z podstaty své povahy prostě k mateřství nikterak neinklinují.

Nevidomé ženy matkami

Nevidomé ženy totiž se svým zdravotním omezením umějí žít. A rozhodnou-li se pro mateřství, je i velmi reálná možnost optimálně ho zvládnout. Je „jen“ potřeba cíleně a nezbytně, s dostatečným časovým předstihem, přizpůsobit až dosud ovládané dovednosti speciálním dovednostem, souvisejícím s péčí o miminko. O to, které se má teprve narodit. Zmíněnou skutečnost si nevidomé ženy velmi dobře uvědomují. Přejí si obstát za podmínek, které si nevybraly, se ctí. A doufají ve vstřícnost svého okolí. Jenomže – i když vývoj ve společnosti, kde žijeme, zaznamenal od dob dávno i nedávno minulých značný pokrok v názorech na kdeco i v postojích k mnohému, z hlediska podstatné části vidomých, lékaře nevyjímaje, jako kdyby nevidomá žena právo rozhodnout se pro mateřství neměla. Poznání této skutečnosti plyne z aktuálních autentických svědectví nevidomých matek. Ty, poté, co otěhotněly, čelily lidskému nepochopení gynekologa. Lékař obvykle vůbec nepředpokládal, že žena není proti otěhotnění jištěna stoprocentně – sterilizací.

Osobní rozhodnutí ženy

Nevidomé mateřství má tedy zjevně své zastánce, ale také své odpůrce. V jistém smyslu lze chápat oba postoje. Přesto je nezbytné přijmout konkrétní rozhodnutí ženy jako rozhodnutí plynoucí především z potřeby (nebo z absence této potřeby) naplnit odvěké ženské poslání – přivést na svět dítě a postarat se o něj, dokud ono samo nepřevezme generační štafetu. Aby pokračovalo v cestě započaté jeho předky.

Zodpovědný přístup podmínkou

Zodpovědností nevidomé ženy je jistě konzultace záměru počít, porodit a vychovávat dítě s lékařem-specialistou, genetikem. Ten objektivně, odborně a nanejvýš zodpovědně posoudí konkrétní zdravotní hendikep ženy z hlediska dědičnosti a stanoví pravděpodobnost genetického zatížení zamýšleného potomka. Komplexní posouzení genetikem je zpravidla určujícím pro to, jak se žena k otázce svého mateřství nadále postaví. Následná volba je jejím osobním rozhodnutím, se kterým se jistě lékař může, ale nemusí zcela ztotožnit.

Ve fázi, kdy je nevidomá žena definitivně rozhodnuta stát se matkou, je nezbytné získat maximum dostupných informací k této specifické problematice. A to nejlépe prostřednictvím těch, které podobnou životní situaci prožily nebo prožívají, to znamená od nevidomých matek samotných. Předané, praxí prověřené, získané osobní zkušenosti v mnohém usnadní přípravu ženy na mateřství. Nemusí tak objevovat dávno už objevené a může se plně soustředit pouze na úspěšné osvojení si konkrétních dovedností, které k péči o dítě neodmyslitelně patří. Přístup a vykonávání jednotlivostí je jistě následně už záležitostí individuální, ovšem vždy musí nezbytně splňovat zásady bezpečnosti. A tu je nanejvýš spolehlivé po všech stránkách konzultovat s těmi, kterým se už nejrůznější možná řešení dobře osvědčila.

V uvedených souvislostech je velmi vhodné a žádoucí za tímto účelem využít průběžně, dle individuální potřeby, také možností pomoci, kterou nabízí asistenční služba. Ta obvykle disponuje školenými odborníky na uvedenou problematiku a poskytuje zdravotně hendikepovaným, tedy také nevidomým, konkrétní služby s péčí o dítě související. Cílem je, aby konkrétní poradenství bylo maximálně přizpůsobeno možnostem konkrétní maminky, ať už se týká vykonávání jednotlivých úkonů péče o dítě samotné, nebo promyšlení uspořádání prostředí, v němž se musí žena běžně pohybovat.

Bezpečnost především

Zcela zásadní a prvořadé tedy je, přizpůsobit konkrétní domácnost potřebám stoprocentní bezpečnosti pro dítě i pro nevidomou matku. Vybavit a uzpůsobit domácí prostředí tak, aby se v něm matce i dítěti žilo bezpečně a pohodlně, šťastně, aby matka v klidu a bez obav mohla smysluplně trávit čas se svým dítětem. Při tom je nezbytné počítat především s potřebou průběžného rozšiřování bezpečnostních opatření v domácím prostředí spolu s růstem dítěte. Opět převzaté praktické zkušenosti nevidomých matek, týkající se zdánlivě nepodstatných detailů a drobností, bývají také v tomto případě velmi cenné. Mnohem cennější, důvěryhodnější a z hlediska zmíněné maximální bezpečnosti tedy použitelnější než jakýkoliv zpracovaný manuál, který praxí prověřen nebyl. Technické komunikační vymoženosti současnosti umožňují snáze než kdykoliv dříve potřebné kontakty vyhledat a dobře jich využít. Čas takto investovaný je zcela jistě investicí, která se následně nevidomé mamince mnohonásobně vrátí.

Mateřství nevidomých žen jistě není běžnou samozřejmostí, a zvláště ne pak pro ty, kteří si svůj život bez používání zraku nedovedou představit. A přece příklady žen, které se navzdory svému zdravotnímu omezení zodpovědně, dobře a s láskou starají o své dítě, mohou posílit v odhodlání ty ženy se zrakovým hendikepem, které zásadní rozhodnutí v budoucnu teprve čeká.