Když se domu nastěhuje imaginární kamarád
Přijde to zčistajasna. Jednoho krásného dne zaslechnete, jak si vaše dítě, hrající si vedle v pokoji, s někým povídá. A i když vy nikoho nevidíte, ať se snažíte sebevíc, vaše ratolest ho vidí naprosto jasně. A smiřte se s tím, že od této chvíle bude s vámi nějaký čas bydlet. Imaginární kamarád, kterého právě vykouzlila bezbřehá dětská fantazie. Že si na někoho takového ze svého dětství pamatujete taky?
Proč přichází
Neviditelného kamaráda mají nejčastěji děti mezi 3. a 5. rokem. Některé se bez něj zcela obejdou, jiné si jich přičarují i více najednou. Důvody, proč si ho dítě vymyslí, nejsou patrně vůbec tak dramatické, jak se dříve předpokládalo. Ukázalo se, že vůbec nemusí jít o děti osamělé, či citově strádající. Neviditelný parťák může být jen důkazem toho, že dítě má rádo lidi, a je velmi nápadité a kreativní. S tímto kamarádem se učí řešit různé situace, včetně konfliktních, které ho mohou potkat v reálném životě. Navíc má takový kamarád i tu výhodu, že je vždy připraven ke hře a vždycky a všechno je mu možné říct. Poradí, jak se zachovat. S neviditelným společníkem se i děti, kterým se nechce moc mluvit, rozpovídají. Vymyslet si kamaráda, a představovat si ho do nejdrobnějších detailů, musí být určitě i velká zábava!
Respektujte ho!
Imaginární kamarád může mít tisíc podob. Ne vždy pochází z lidské říše. Může jim být i zvířátko, nebo bytost naprosto vymyšlená. A dokonce i věc. Někdy má úplně běžné jméno. Třeba Petr nebo Zuzanka, jindy jméno pohádkové. Jsou ale i jména opravdu originální, kdy je jasné, že dítě neponechalo náhodě vůbec nic. Třeba Žudyrka a Budyrka. Ty bydlely u nás! Budyrka musela vždycky v obchodě nabrat rohlíky jako první. Až pak jsem směla já. Žudyrka se pokaždé strašně loudala a tak jsme pravidelně chodili všude pozdě. Občas jsem se doma s „holkama“ nechtíc srazila, nebo jsem zapomněla, že ještě nemají vyčištěné zuby. Byla jsem na tom však rozhodně lépe, než kdyby hrozilo, že naruším šik kachňat či housat na koberci, rozsednu králíčka na pohovce, nebo šlápnu kotěti či štěněti na tlapku. Zvířátka asi symbolizují v tomto případě třeba nesplněné přání mít živého mazlíčka. Má to i jistou výhodu. Většinou jsou totiž poslušnější a nepotřebují kartáček na zuby.
Naučila jsem se imaginární spolubydlící respektovat a brala jsem je vážně. Byla jsem už zvyklá, protože i starší syn kdysi dva vymyšlené kamarády měl. Přistoupila jsem na tuto zábavu proto i u své dcerky. A když po čase Žudyrka s Budyrkou zase odešly do říše fantazie, uvědomila jsem si, že jsem na nich měla něco ráda. A dokonce mi trochu chyběly.
Čas loučení
Někdy se neviditelný kamarád zdrží jen pár dní nebo týdnů, jindy i řadu měsíců. Možná to lze vysvětlit tím, že zmizí tehdy, až s ním dítě prožije vše, co je pro něho důležité. Ty naše bytosti, Žudyrka s Budyrkou, se vzdalovaly pozvolna. Po nějakém čase je dcera najednou nemohla občas najít, nebo byly ve škole. S nimi, i o nich, mluvila stále méně. Jednou ráno jsem se jí zeptala, kde jsou. Překvapilo ji to. Upřela na mě svůj nebesky modrý pohled a pokrčila rameny:“ Nevím.“ Víckrát si na ně pak už nevzpomněla. Jakoby tu nikdy nebyly. Takže pokud si i vaše dítě taky nějaké to stvoření vymyslelo, nekazte to. Jde jen o vývojovou etapu. A jak se imaginární kamarád objevil, tak taky zmizí. A vy možná budete po létech lovit v paměti, jak že se to vlastně jmenoval.
