Když nechcete svěřit nikomu své dítě

Není na světě trýznivějšího strachu, než strach o dítě! Přesněji – mateřský strach. Tedy, ne, že by se otcové o děti nebáli, jen jim mužský úhel pohledu a určitý, alespoň mírný, vrozený talent být nad věcí, ten strach ulehčuje. Ani nevědí, co mají!

Strach musí být…

Když se narodí dítě, je zcela normální, že se o něj maminka opravdu dost bojí. Přestože si prošla těhotenstvím, to, že teď už je dítě na světě, je i pro ni nové. Je to něco zcela jiného, než opatrovat miminko v břiše. Všechny matky v přírodě se bojí o zdraví a život svých mláďat, je tak vybavena i lidská matka. Aby přirozeně, co nejlépe, chránila své dítě před nebezpečím.

S postupujícím časem by se však až úzkostný, počáteční, maminčin strach, měl zmírňovat. Často tomu je ale spíše naopak. Je potřeba počítat s tím, že strach o dítě není nějaká přechodná záležitost. Matku už po celý život neopustí. Je ale především v zájmu dítěte, aby nepřekročil únosnou mez.

Panika v našem nitru

Je normální, když si matka dělá starosti, když o dítě zrovna pečuje někdo jiný. Třeba se jí i stýská a myslí na to, zda v době její nepřítomnosti dobře jedlo či spalo. Pokud má však přímo hrůzu z toho, svěřit dítě i vlastní matce, nebo dokonce tatínkovi dítěte za předpokladu, že rodinné vztahy fungují, měla by to řešit. Případy, kdy se matka bojí o dítě až chorobně, se množí. A kde se berou takové pocity?

Žijeme v době, která nám umí ukázat, že docela je se čeho bát. Sypou se na nás hromady špatných zpráv, ty dobré zůstávají skryty. Zákonitě mohou lidé nebýt dojmu, že doba straní zlu, a dobro opravdu nevítězí. Média si nikdy nenechají ujít příležitost, s rozkoší informovat o různých katastrofách a lidském neštěstí. Není divu, že jsou lidé více ve stresu, více nedůvěřiví a úzkostní. A o matkách to pak platí dvojnásob.

Přehnaný strach dětem škodí

Hlavním rodičovským úkolem, je připravit potomka na samostatný život. Je-li dítě od malička přehnaně chráněno před sebemenším úrazem nebo rizikovou situací, budou mu chybět zkušenosti. Ty jsou, jak víme nepřenosné. Je málo platné dětem vše zakazovat s poukazem na to, co všechno se může stát. Je potřeba „dopustit“ rozbité koleno a pofoukat je. Dítě se začne samo vyhýbat místům a situacím, ve kterých úraz utržilo. Získalo zkušenost!

Tip pro čtení! První odloučení od maminka je pro většinu miminek velice stresující situace, nicméně i to k životu patří a je potřeba se s touto situací v poklidu vyrovnat.

Příliš úzkostlivé maminky zažívají každodenní utrpení, když mají tendence vymýšlet katastrofické scénáře všech možných nebezpečí. Pokud si se strachem včas neporadí, vše se může ještě vystupňovat, jakmile nastoupí dítě do školky či školy. To je ta chvíle, kdy je už opravdu nevyhnutelné, pustit dítě z výhradně mateřské péče. Jak špatně se takové dítě adaptuje v kolektivu a jak se asi cítí, není těžké si domyslet. Taková výchova se většinou dosti vymstí. Nejpozději v pubertě se dítko „utrhne ze řetězu.“ Jakoby se pokoušelo vybrat si najednou všechnu tu odpíranou volnost.

Na vině může být úzkostná porucha

Strach by neměl omezovat matku, ani dítě a ani ovlivňovat vztahy v rodině. Pokud například babička nabízí opakovaně hlídání, aby pomohla, a maminka dává najevo pochybnosti o její péči, tak nejenže se babička právem urazí, ale nebude ani raději kontakt s vnoučetem vyhledávat. Nedůvěra zamrzí.

S přibývajícím věkem dítěte se většinou vytrácí i maminčin přehnaný strach. Nejlepším lékem je čas, míjející bez katastrof. Někdy se ovšem matka nachází v takovém zajetí strachu, že i sama představa svěření dítěte někomu jinému, vyvolá bušení srdce, pocení a pocit na omdlení. To může znamenat, že strach už přerostl v úzkostnou poruchu. Takové stavy už jsou jen těžko bez pomoci odborníka zvladatelné. Namístě je psycholog, který se ženou rozebere konkrétní situace a poradí, jak se strachem nakládat.