Dítě extrovert

Způsob vnímání a přijímání vjemů světa kolem nás si nevybíráme. Základní dispozice k specifickému vnímání jednotlivostí i souvislostí si už přinášíme s sebou na svět. Lidské vnímání má jistě bezpočet podob. Také prožívání mezilidských vztahů i sebe-zařazení každého z nás do těchto vztahů souvisí s uvedenými vrozenými dispozicemi. Konkrétní způsob vnímání sebe sama v mezilidských vztazích souvisí s následnou odezvou na impulsy, kterých se nám průběžně dostává. A podoba této konkrétní odezvy pak vytváří základní obraz o tom, kdo ji vysílá. Jedná-li se o osobnost převážně extrovertní, nebo naopak introvertní.

Co je to extroverze?

Extroverze je nejčastěji charakterizována jako výrazný sklon osobnosti zabývat se převážně vztahy k jiným lidem.

Obvykle se uvádí, že základní teoretické rozdělení lidí na extroverty a introverty nelze chápat vždy absolutně. Velká část z nás se pohybuje mezi těmito dvěma extrémy, což je považováno za ideální. V praxi to tedy znamená, že obvykle v každém extrovertu lze nejít i stopy skrytého introverta a naopak, není vyloučeno, že se introvert může za určitých podmínek projevit jako extrovert… Posouzení skutečné míry extroverze či introverze je vždy výhradně v kompetenci odborníka. Laické posouzení bývá často nepřesné, a v některých případech může být i zavádějící.

S vědomím všech výše uvedených skutečností je tedy nutné obezřetně a citlivě přistupovat k posuzování projevů chování každého dítěte.

Extrovertní chování dítěte

To, že se patrně narodil malý extrovert, může dle odborníků pozorná maminka rozpoznat už z prvních projevů svého dítěte.

Extrovertní dítě se už od počátku svého života projevuje výrazně a nekompromisně. Přítomnost kohokoliv, společnost, je pro něj potřebou z nejdůležitějších. Malý extrovert je jen nerad ponechán sobě samému a dokáže se postarat o to, aby sám nebyl. Je jednoznačné, že ke své spokojenosti potřebuje svoji přítomnost neustále s někým sdílet. Zabavit ho a nechat o samotě bývá problém. Rozladění, pokud se tak stane, je stejně výrazné, snadno rozpoznatelné, jako nadšení, když mu nabídneme komunikaci.

Extrovert si nerad hraje sám, proto si obvykle sám dlouho hrát nevydrží a vyhledává kontakt. Potřebuje ke svým hrám společníka, a dělá mu dobře, když si je jistý zájmem o svoji osobu. Snaží se všemožně upoutat na sebe pozornost. A to nejen jednotlivce, ale má rád, když je ve středu pozornosti více lidí současně.

Potřeba kontaktu s okolím v průběhu času trvá a často i sílí. Přidávají se postupně obvykle nové a další dovednosti, jak si nejlépe pozornost a zájem okolí vysloužit. S věkem roste vynalézavost. Dítě si pamatuje, co mělo v tomto smyslu úspěch, a zdokonaluje způsob navázání komunikace. Dítě dokáže cíleně a vědomě své okolí pobavit, cítí se v této své úloze naprosto přirozeně. Svým chováním cílí na odměnu z největších – na odezvu v podobě interakce, kterou potřebuje. Mívá kolem sebe obvykle hodně kamarádů, dětí i dospělých, a je zjevné, že je nezbytně potřebuje k životu.

V souvislosti s extroverzí jsou často zmiňovány projevy výrazné impulsivnosti, netrpělivost, nerozvážnost, někdy i sklon k agresivitě. Extrovert často rychleji jedná, než myslí, nedomýšlí důsledky, riskuje. Je velmi závislý na tom, co o něm soudí okolí. Vstřícnost okolí je pro něj metou z nejdůležitějších, které se snaží dosáhnout všemožně.

Význam podnětů

Extrovertní dítě potřebuje získávat velké množství podnětů, které je mohou zaujmout. To si musí uvědomit ti, kteří ho vychovávají, rodiče i pedagogové v předškolních zařízeních, a později samozřejmě i ti ve škole. Podchycení dětské pozornosti extroverta je účinný prostředek k tomu, aby nepůsobil jako příliš rušivý, nezvladatelný, předvádějící se element.

Je-li dítě převažujícím založením zjevně extrovertní, neznamená to tedy, že se nedokáže zaujmout žádnou činností a vytrvat u ní. S věkem naopak tato schopnost sílí. Malý extrovert se učí soustředit, projevy extroverze mohou být právě soustředěností optimálně regulovány.

Dítě sice stále svoji základní potřebu extrovertního projevu využívá, ovšem s přibývajícím věkem se stává většinou zdrženlivějším, více si rozmýšlí projevy svého chování vůči svému okolí, a extroverze už nemusí nutně prostupovat veškerým jeho chováním.

Vývoj v myšlení předškoláka

Předškolák si začíná častěji a zřetelněji uvědomovat, že své chování musí přizpůsobit daným podmínkám, situaci, těm, se kterými se dostává do kontaktu. Učí se rozpoznat, kdy a za jakých okolností si může i nadále dovolit soustředit na sebe, na projevy svého chování, pozornost ostatních, a kdy k tomu naopak není vhodná situace. Dítě zraje a učí se mimo jiné přizpůsobit adekvátním způsobem sociálním vazbám. Začne si uvědomovat, že jinak se může projevovat doma, jinak mezi kamarády, jinak ve školce nebo ve škole.

Míru a potřebu převažující extroverze v projevu zjevně usměrní většinou čas. Souvisí to i s konkrétními povahovými rysy, které se s věkem různě uplatňují. Některé se upevňují, posilují, jiné mohou být dočasně opozděné, další se projeví třeba nečekaně vlivem okolností. Prožitá zkušenost může velmi výrazně usměrnit chování dítěte, a tím následně i míru potřeby extroverze v něm.

Význam empatie při výchově

Zásadou ovšem zůstává, že základní osobnostní nastavení dítěte není možné ani vhodné a žádoucí měnit. Nelze obvykle zcela přetvořit extroverta v introverta (ani naopak). Není ani žádoucí potlačovat dětskou přirozenost nadměrně. Inklinuje-li dítě k extroverzi, pravděpodobně bude tento projev jeho osobitosti prostupovat celým jeho životem. A jak už bylo zmíněno, v průběhu času získá zkušenost s přijatelnou a kladně přijímanou mírou extroverze. Tak nejlépe si už i předškolák začne uvědomovat nezbytnost regulovat projevy svého chování. To ovšem jistě bývá individuálně podmíněno celkovou vyzrálostí dítěte, individuálními povahovými rysy i prožitky.

Změna k lepšímu?

Může se stát, že někdy okolím výrazně odmítavé postoje k dětské extroverzi potlačí přirozený, osobitý projev dítěte. Anebo naopak může podobné odmítání vyvolat nadměrný dětský vzdor a extrovertní projevy tak posílit. Pokusy o výrazné potlačení extrovertních projevů dítěte (například ve školce nebo později ve škole) je pak v tomto smyslu jen jinou variantou někdejšího jednotného a necitlivého přetváření leváků na praváky. Podstata osobnosti však zůstává, jen vnější projev bývá uměle, více či méně a více či méně citlivě, přizpůsoben okolnostem. Přínos zásahu do osobnosti dítěte zůstává sporný. Ne přece každá domnělá změna „k lepšímu“ změnou k lepšímu skutečně také je.

Naše současnost je zjevně nastavena vůči dospělým extrovertům vstřícně. S extroverzí je obvykle spojováno zdravé (někdy ovšem i nezdravé) sebevědomí, a tudíž i schopnost dostatečně, přesvědčivě a úspěšně komunikovat, navazovat vztahy, prosadit se. Tuto schopnost lze v životě jistě dobře využít. Anebo ji zneužít. Ale to už by byla úplně jiná samostatná kapitola.