Naše dítě si nechce hrát s jinými dětmi

Být doma s maminkou, to jsou pro malé dítě opravdu ty nejblaženější časy. Jen tehdy je skutečně bezstarostné. Doma si rodiče mohou dovolit tolerovat nějakou tu odchylku v chování nebo rozmar. Jakmile ale dítě vstoupí do společnosti, mezi vrstevníky, do mateřské školky, už je to jiné. Rázem je na něj zaostřeno a na jeho chování jsou kladeny zvýšené požadavky. Teď už musí být jako ostatní! My dospělí tomu říkáme, že musí „zapadnout“ U dětí to znamená, umět dělat to co ostatní a taky si s ostatními hrát. Pokud možno s radostí.

Jak je to s dětskou hrou

Ač tabulky ohledně dětského vývoje jsou téměř na všechno, jen málokteré dítě se do nich vejde. A i hra u dětí má svůj vývoj. Nejdřív si hrají samy. Na přítomnost jiných si zvykají postupně. Do stádia, kdy chtějí, a dokážou, přijmout do hry kamaráda teprve dospějí. Až časem zjistí, že s více kamarády může být hra zajímavější. Už jim přestane stačit, být jen samy se sebou. Kolektiv jim nabídne hry soutěživé a společné.

Jsou děti, které se do takových her zapojí hned, a nemají s tím žádný problém. Jsou však i takové, které ještě i ve školce před ostatními prchají, bojí se jich a dokonce pláčou nebo jsou naopak agresivní. Nechtějí půjčovat hračky, ani se jakkoli zapojovat do kolektivních aktivit i když by vzhledem k věku už měly. Tyto děti ještě ke společným hrám dosud nedozrály a potřebují čas.

Co ovlivňuje vztah dítěte ke kolektivu

Vztah ke kolektivu může ovlivnit řada skutečností. Méně problémů mají děti z rodin, kde je více sourozenců. Jedináčci, kteří jsou nuceni hrát si často sami, mívají s přijetím kolektivu potíže častěji. Není to však pravidlo. Mnoho je také dáno samotným založením dítěte. Má-li spíše samotářskou povahu, zřejmě nikdy nebude s potěšením vyhledávat prostředí s velkým množstvím lidí. Toto se těžko změní. Jestliže si dítě rádo hraje samo, je málo možností, jak ho „přinutit,“ aby si hrálo s ostatními. Je ale možné ho správně motivovat a chválit za žádoucí chování. Tak jako ostatně ve všech oblastech výchovy.

Jak nenutit a pomoci

Málokdo se rodí s ostrými lokty. Na všechno si musíme především zvyknout. Je-li dítě nesmělé a je jasné, že se do kontaktu s ostatními nehrne, je třeba mu společnost vrstevníků poskytovat co nejčastěji, ale rozhodně nenásilně. A ani v této souvislosti nezapomínat podporovat jeho sebevědomí. Je to totiž právě nedostatek sebevědomí, který vyvolává obavy s nepřijetí okolím. Takový strach může pociťovat už i malé dítě. Přestože ho zatím nedokáže pojmenovat. Není dobré mu stále připomínat, jak by si mělo hrát s ostatními, a jak je špatné, že to nedělá. Lepší je ho při vhodné příležitosti povzbudit. Například říct: „Podívej, tam jsou děti. Nechceš za nimi?“ Nebo: „ Podívej, klukům ta věž pořád padá a ty ji vždycky postavíš. Nezkusil bys jim pomoct?“

Rodiče méně společenských dětí mívají obavy, zda je vůbec dát v obvyklém věku do školky, když si nechtějí hrát s ostatními. Ale často to bývá právě nástup do kolektivu, co problém vyřeší. Začátky jsou sice těžké, protože tyto děti do školky nechtějí, netěší se na ostatní, a chodí tam často zpočátku s pláčem. Tady je potřeba se obrnit trpělivostí a dítěti neustupovat. (Do školky přece chodí všechny děti!) Až si zvykne na přítomnost více vrstevníků, je vše na dobré cestě. Přestože se delší dobu nemusí do společných her zapojovat, je alespoň už jejich pravidelným pozorovatelem. Zlomí se to většinou ve chvíli, kdy jakákoli hra nebo kolektivní činnost zaujme dítě natolik, že jeho zvědavost, a přání si to taky vyzkoušet, je silnější, než všechny překážky. A správná školka nabízí takových možností mnoho.