Strach ze zubního lékaře

Bojíte se zubaře? Je nás hodně, kteří se musíme před zapadnutím do zubařského křesla nanejvýš pochlapit. Už samotný fakt, že máme otevřít ústa, nám připadá divný. A šermování zubařskými nástroji v ryze soukromém prostoru úst není nic příjemného. A navíc bolest. Buď si ji už neseme s sebou – a v tom případě jsme přišli velmi rádi – nebo ji očekáváme. Ať už v klidu, nebo zpoceni hrůzou, zubaře navštěvovat čas od času musíme. A je to tak celý život. Zuby nám dokážou připravit opravdu horké chvilky a vrátí nám všechnu zanedbanou péči. Jako by věděly, jak jsou pro nás důležité. Ne nadarmo se zdůrazňuje nutnost pečovat o chrup od prvního zoubku. A to znamená naučit chodit děti k zubaři. Pokud možno beze strachu.

K zubaři se zdravými zoubky

Zvyknout dítě na zubaře znamená začít navštěvovat ordinaci opravdu velmi brzy. Už s prvním zubem, doporučuje se. To ale ve skutečnosti rodiče zrovna nedodržují a pro lékaře jsou tak malí pacienti raritou. A najít zubaře s dobrým vztahem k dětem, a potřebnou trpělivostí, není bohužel samozřejmost. Ale v každém případě výhra. Dítě by mělo mít možnost přijít do ordinace opakovaně, aniž by potřebovalo ošetření. Prostě se jen tak podívat. Rozhlédnout se a moci se seznámit s nástroji a vybavením ordinace, aby mu prostředí nebylo cizí a lékaře nevnímalo jako člověka zcela neznámého.

(Ne) výchovné odměny

Když jde dítko k zubaři, mělo by o tom vědět. Mělo by, úměrně svému chápání vědět, kam jde, proč tam jde a co se bude dít. Celou věc je samozřejmě vhodné vylíčit co nejvlídněji. Ale slibovat, že mu „nebudou nic dělat“ je velmi riskantní. To se totiž při jakékoli návštěvě v ordinaci lékaře nedá s jistotou tvrdit. Jsou děti, které pak rodičům snad nikdy nezapomenou, že jim „lhali.“ Přesvědčit pak potomka k preventivní prohlídce je téměř nemožné. Tak někdy nezbývá opravdu nic jiného, než dítě motivovat nějakou drobností za odměnu. Je třeba to ale podat tak, že odměněno nebude za onu samozřejmost, jít k zubaři, nýbrž za sebranou odvahu a za to, že to v ordinaci proběhne bez nepříjemných scén. Do určitého věku to zabírá a je alespoň malá naděje, že během tohoto období si dítě na zubaře zvykne. Riziko, že se tak dítě učí být odměňováno za běžné věci, není nijak vysoké. A znáte to, někdy je třeba trochu couvnout, když chceme vyjet do kopce. Nejdůležitější je pravidelné návštěvy dítěte u zubaře dodržovat. A to i za cenu drobných ústupků a odměn.

Uspěte to dítě!

Z čeho ve skutečnosti pramení, někdy až fobické stavy ze zubařského křesla se nedá vždycky s jistotou odhalit. Tvrzení, že na vině jsou předchozí bolestivé zkušenosti, nebo přístup rodičů, rozhodně vždycky neplatí. I děti rodičů, kteří jsou u zubaře naprosto klidní, kteří brali děti s sebou na vlastní ošetření, aby jim ukázali, jak se dá v klidu zvládnout, a s malými zoubky šli včas, se prostě bojí. A v ordinaci nejen že neotevřou pusu, ale dokážou v záchvatu dokonce poničit zubařské nástroje, zařízení ordinace, pokousat zubaře, utéct. Jestli tohle neznáte, buďte rádi! Po několika takových zážitcích věta „maminko, budeme ho muset uspat,“ zní velmi libozvučně.

Když se nevydaří jenom prevence, je ještě dobře. Ale když je potřeba hysterickému dítěti zoubek už skutečně ošetřit, je každá pomoc dobrá. Naštěstí už existuje celá škála prostředků pro zvládnutí odporu malých pacientů. Počínaje homeopatiky, přes léky, při jejichž podání se dítě chová podle pokynů ale všechno je mu jedno, až po celkovou narkózu na specializovaných pracovištích. Co může v tomto případě nabídnout ta která ordinace záleží na mnoha okolnostech. Zejména pak na proškolenosti lékaře a finanční náročnosti. Limitující mohou být i prostory ordinace. Jedná se o placený výkon.